Nejnovější komentáře

Autor: Kateřina Pírková22.04. 02:02
Autor: Marie Kopáčková12.04. 21:26
Autor: Kateřina Pírková16.01. 16:58
Autor: Jan Kohout15.01. 22:57
Autor: Petr Černocký09.01. 11:14

BB - najdi si svou akci...

<Květen '22>
poútstčtsone
 1
 2 3 4 5 6 7 8
 9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031
     závod      promítání      koncert      přednáška      ostatní      párty      dětská akce      víc akcí

Boulder s.r.o
U Výstaviště 11, Praha 7
telefon: 605 700 816


Otevírací doba:

pondělí - neděle
09:00 - 22:00


Vstupné:

Dospělí
180 Kč

Děti
130 Kč

Kompletní ceník
Kontakt a mapa

Nutné přezuvky s sebou!
 
praha
foto

08.03.2016 21:06

Jíťa Mázlová

foto

Nahození pondělní rozhovoru mi krapet uteklo. Skály, lezení a cestování. No znáte to ne :)? Prostě nebylo kdy se k tomu dostat. Napravuji tedy v úterý a je připravený pokec s další copatou. Tentokráte velká lezkyně a srdcařka Jíťa Mázlová. Lezeckému světu nejenže dává svoje parádní přelezy, ale i další lezecký potěr v podobě skvělě lezoucí Momo a Ojy. Zuby s rozhovorem si samozřejmě brousíme i na životního spolulezce :) Luboše Mázla! NEUTEČEŠ!!!





Takže Jíťo, tebe asi každý zná. Ale kdyby se přece jen našel někdo, kdo tě nezná… Zkus se představit.
Jsem nenápadná šedá myš, která občas vyleze ze svého doupěte a pak řádí.
Pocházím z nelezecké rodiny, začala jsem lézt v 18 letech. Znamení Střelec v čínském Pes. Vystudovala jsem střední zdrav. školu,  loni jsem ukončila studium Aneteziologicko resuscit. péče a pracuji ve Vrchlabské nemocnici na ARU.  Manžel (milující) – Luba – náčelník Lanové dráhy Bubákov. Děti dvě -Momo 23let (Bc. záchranář), Ondra 11let (lump). Každé úterý vedu dětský horolezecký kroužek. Od roku 1996 jsem byla v repre lezení na obtížnost a pak i skalní, horská repre, ledolezecká. 2008 jsme z repre vystoupili (střet zájmů ). Lezení ovlivnilo celou naší rodinu a je naší součástí. Mým hnacím motorem nebyly vždy skály, hory, moje „ego“, ale Luba – můj Guru.


Věk, výška, váha,  bicák :) 
45, 163, 56, 32 (v akci)

Taková trochu ohraná otázka: Jak ses dostala k lezení? Jak dlouho už lezeš?
Ještě když jsem chodila na zdrávku, tak jsme dojížděli vlakem. Spolu s námi jezdili dva kluci z Jilemnice a ti nás pak nalákali na akci a tou byl fesťák v Teplicích nad Metují.Vytáhli nás i na Křižák, kde jsme lezli Večerní,  na Haničku, na Vyhlídkovou placku z náhoří – to už bylo morfo,  a psal se rok 1988. Za měsíc na to jsme jeli do Vysokých Tater s celou partou Jilemničáků (Tomáš Filka,  Ruda Klíma…) a to mě poznamenalo asi do konce života. Lezli jsme hlavně na Suškách, Prachově,  Tatry v létě i v zimě (jeden rok jsme tam byli i 5x), pak Matterhorn, Jungfrau,  Gros.Glok. Pak se narodila Monča 1992, přešla jsem do vrchlabského oddílu a vše pokračovalo dál. Zase skvělá parta lezců (Ivoš Wondráček, můj brácha Bošek, Hlávka, Píďa, Efka…), včetně mého osudového parťáka –Luby. A bude to už 28 let.



Jak se lezení za tu dobu pro tebe změnilo?
Myslím si, že jsem začínala tak jak by se mělo – lezením na skalách od dvojkových komínů a spár,  „nelezitelných“ rajbasů,  vypečených hran… každopádně jseš stále venku v přírodě, poznáváš super lidi se kterými se nemusíš domlouvat a víš že se s nimi zase příští víkend potkáš. Pak myslím po pěti letech jsem se probojovala na první lezeckou umělou stěnu v Turnově,  tam jsem se seznámila s pány pískaři: Pepa Voděracký (Trpajda) a Dana Havlíková. Vidím to jako dnes, jak jsme dobíjeli nýt od nýtu, síla žádná…Pak se postavila stěna i u nás ve Vrchlabí 1994. Začalo se trénovat: stěna , posilovna. Okusila jsem první závody , přišly i první úspěchy, 1996 jsem se nominovala do repre,  začaly první svěťáky, a i v tom lezení to gradovalo.To jsme si konečně pořídili auto a vyjeli do zahraničí.. Ozvali se i první sponzoři Saltic a Singing –Rock (se kterými spolupracujeme doposud). Měla jsem sezónní práci – v zimě s Lubou v Herlikovicích na vlecích a přes léto volno. Bylo to takové z ruky do huby, ale když je člověk skromný tak to jde a Monča myslím netrpěla. Každopádně mě to začalo trochu svazovat,  příprava na svěťák a závody, pak se ti nezadaří… zvažuješ jestli to pro tebe není ztráta času. Jestli bys ten čas neměla věnovat Momo  a lezení na skalách. Ale závodila jsem dál. Přidaly se i různé úrazy a přetížení, protože jsem dříč a občas se řídím mottem Jana Kareše „bolest je mýtus“ .Tak to chvilku lezlo, pak pauza….Vyjeli jsme s Lubou i do kopečků: Ratikon, Martinsvand . Pak nás s Lubou nominovali (2001) na závody v ledolezení. Na ledech jsme lezli, přelezli i pár mixů a ty závody bylo takové dobré zpestření. A nevedli jsme si tam špatně. Po narození Ondry jsem se zpočátku vrátila jen na skály. Pak jsme ale začali s Lubou zase „mixovat“ .A jak nás tak bylo víc, tak jsme přičichli i k boulderingu, a tak se snažíme to kombinovat.

Co máš na lezení ráda?
Jeho neskutečnou variabilitu. Když lezu třeba cestu v Teplicích, kde tvoje práce nohou je zákonitě spjata s tvojí vytrvalostí a dokážu to ovládat a užívat si to, tomu říkám nirvána.
Dokáže mě neskutečně motivovat, někdy až nezdravě. Naučila jsem se díky lezení tréninku disciplíně, hm měla bych si to asi zopakovat.A taky jsem poznala kus světa a super lidi.


Kdo byl v době, kdy jsi začínala tvůj lezecký vzor? A proč?
Zpočátku kluci z Jilemnického oddílu. Vše mi připadalo úžasné, neskutečné, skalní věže, Tatry. Když jsem si prohlídla první zahraniční časopis a viděla Catherine Destivelle , Lynn Hill, měla jsem jasno.



Jsi jedna z nejlepších českých lezkyň na písku. Prozradíš nám,  kterých cest si ceníš nejvíc a proč?
Než se narodila Monča, tak si pamatuji, jak jsem byla hrdá na to, že jsem na Suškách vytáhla v jeden den Východní za V,  a Západní za VI, kde děláš nejtěžší krok nad smyčkou. Nejtěžší pak byla Břízková VIIa. Ostatní přelezy přišly až poté co se narodila Momo.
Určitě v Labáku Big Wall,  Turecký meč,  Ďábelská omáčka OS,  Poslední relikvie… Ádr – Dlouhý kout,  Východní spára na Dědka,  Pátkova,  Krok sun oposun,  Cesta Dr.Voštěpa,  Deliriu Tremens,  Vstupenka do pekla.Teplice- Tsunami,  Těžká karta, Dobří holubi se vracejí…Příhrazy: Kopalova spára, Cermanova, Němečkova,  Iljův odkaz,  Opera vertikal,  Čičoríno. Prachov: Žlutý pes, Petr a Pavel, Rebelie. Panťák: Satisfakce, Francouzský styl. Každá cesta na písku v tobě něco zanechá. Zeptej se mě a o každé ti něco porozprávím.

No tak to je na několik rozhovorů! Budeme muset udělat ještě další díly! :)

Kde ses nejvíc vybála?

Asi když se mnou vyjel slaňák v Janovicích. Naštěstí se tam Luba dostal na vršek na sólo a hodil mi lano. 

Jakou oblast z našich českých písků máš nejradši a proč?
Asi to bude Labák. Nejvíce mě poznamenaly časy, které jsme strávili v Bělináči spojené s s bivakováním a lezením a super partou.



Tvůj nejčastější lezecký parťák je Luba. Hecujete se navzájem? Kdo z vás je větší nervák? :-)
To víš že se hecujeme, i když to Luba občas odmítá (takové to fandění a ještě od manželky :) a od ostatních mu to nevadí) , ale mě to pomáhá.  Pak je nervák a nervák.Co se týká závodů tak je nervák  Luba,  proto i závodit přestal. Každopádně ve skalách nerva chytnem oba dva.

Byli jste (a pořád jste) úderná dvojka. Jaké to je skloubit lezecké ambice dvou partnerů? Jezdilo se tam, kam zavelel Luba? Co když jste měli rozlezené každý něco někde jinde?
Většinou měl jasno Luba, kam se jede, ale neprotestovala jsem, našla jsem si cestu poblíž, nebo jsem zkoušela cestu s Lubou. Jinak jsme nikdy neměli problém jet jeden druhého odjistit, pokud měl něco rozlezeného, nebo rozdělaného.



Pak se do toho přidala ještě Monča a teď Oja. Jak ti to šlo ve skalách s dětmi? Co Monča pod skalama? Nezlobila vás?
Monča byla zlatíčko. Vždy vybavena kufírkem, kde měla nádobíčko, pastelky, pár knížek a Čtyřlístky. Měla a dosud má bujnou fantazii a pusu nezavře. To znamená, že všichni okolo nás věděli vše, my pak zase vše o nich a co se dověděla babička se občas smějeme ještě dnes. O zážitky ze skal není nikdy nouze. Každopádně se musela fotit s každým psem, kterého jsme ve skalách potkali. A nesmím zapomenout na její přepravku s potkanem Alfem, který s námi také podnikl pár i zahraničních výjezdů.
Oja je kluk jak se patří. S sebou kuličkovou pistoli, někde připravit na někoho past…

Kuřna, tak kromě kufírku se nic nezměnilo :D



Časem jste se více začali věnovat boulderingu. Kdy to bylo? A jak se ti to líbilo? Nechtěla jsi spíše zůstat na laně?
Bylo to tím, že nás bylo najednou víc a chtěli jsme lézt všichni. Ale u nás ve skalách nám to nějak nešlo  skloubit. Tak jsme začali více bouldrovat. Ondru , Momo a Lubu  to evidentně bavilo a baví. Já jsem byla „odkojena lanem“ a trochu mi to trvalo tomu přijít na chuť.

Teď u tebe vedou bouldery nebo lano? Co tě baví víc a proč?
Je to 1:1, nebráním se ničemu,  jsem ráda že se hýbu. Každopádně bouldering je rasovina a musím si dávat víc pozor na zranění, už jsem taky žena v letech.



Teď už jste plná rodina lezců,  jeden lepší než druhý:-) Kdo určuje,  kam se pojede? Luba,  ty,  Oja nebo Monča?
Většinou se naštěstí domluvíme, ale pokud jedeme na lano, tak je to většinou na den, protože má Ondra slíbeno, že jde druhý den bouldrovat :).

Oja je docela velká naděje. Přijde mi, že se k tomu dostal přirozenou cestou, ty a Luba nejste takoví ti posedlí rodiče,  kteří chtějí mít z děcka za každou cenu mistra světa… Koukáte třeba,  jaké má slabiny? Píšete mu tréninky?
Oja je svůj,  hodně dá na Lubu a Luba je v tomto směru rozumný. Já jsem v tomto směru jen ta co jistí,  připraví svačinu a nesmím ani fandit, natož poradit krok – celej tatínek.

Jaké jsou ve Vrchlabí podmínky na trénink? Myslíš,  že to stačí,  aby tam vyrostl šampión? :P
Jak říká Luba, je to jenom v tvojí hlavě a má pravdu. Když budeš chtít, bude ti stačit i to co máme tady. Stěnka, malá bouldrovka,  kampus …..



Myslíš, že by to udělalo rozdíl,  kdybyste měli možnost trénovat na stěnách v Brně nebo v Praze? Anebo je to o něčem jiném? :-)
Určitě pokud by ses soustředil na svěťáky tak potřebuješ přípravu na těchto stěnách, natrénovat na „onsajty“. Zatím nám stačí to, co máme – musí. Uvidíme časem, kam se bude Ondra ubírat.

Ještě bych se vrátil hlouběji do minulosti, kdy jsi závodila na Českých pohárech. Jaké to byly tenkrát závody? Kdo byly tvé největší soupeřky? Jak tě závody bavily?
Jsem závodní typ a dokážu jít na krev a to i v tréninku. Většinou jsem byla ta druhá, ale vždy to byla motivace dalšího tréninku. Byla jsem spíš silový typ, technika tak trošku pokulhávala, ale časem jsem ji myslím taky vypilovala. Většinou  nej soupeřka Bára Stránská, obdivovala jsem její klid a chladnou hlavu. Je to skvělá baba a moc si jí vážím. Nesmím každopádně zapomenout na vynikající super babu - Simču Ulmonovou! Pak Věrka Kotasová, Saša Holková (Gendová),  Míša Drlíková,  Lenka Momotová(Tomancová), Šárka Obadalová,  Huňkovky, Eva Šmejkalová,  Zuzka Fišarová,  Lucka Loudová, Jarmila Poslední….

Taky jsi jezdila na svěťáky. Kam všude ses podívala a co byl tvůj největší úspěch?
Francie, Itálie, Anglie,  Švýcarsko,  Rakousko, Německo, Slovinsko Rumunsko.
Paříž – mistrovství světa na rychlost 8. místo
Slovinsko Kranj – světový pohár obtížnost 17. místo
Rakousko Pitztal , Rumunsko Bustami – světový pohár v ledolezení 8. místo


S Lubou jste už „kdysi“ začali s cepínama. Kdy to bylo a jak jste se k tomu dostali?
Jezdili jsme na ledíky do Labáku. Pak i na Kytlici, Mejto,  později na mixy na Krkavku, do Rakouska  -Dryland,  Diebsöfen,  Starzlachklamm. Bylo a je to super. Ale pochopí to člověk , který to zkusil. 



Lezete pořád na cepínech? A kde? Co je vaše domácí oblast
Teď si jdeme občas zalézt na ledy do Labáku na budfitku. Luba občas zajede na Mejto, ale já už jsem nějak vyměkla. Už mi to nedělá dobře sedět si na ruce s cepínem a čekat až mi to ustřelí… na to si musím zvykat.

Co tě na tom vůbec baví? Není ti tam zima? :-) Zkus mě jako člověka, co neumí cepín ani držet za správný konec, nalákat na lezení v ledu nebo na drytool… ten už vůbec nechápu :-)
Bavilo mě to hodně, úplně jsem tomu propadla, je tam zase velký podíl toho adrenalinu… jak tam tak visíš a vlastně už nevisíš, utrhne se s tebou ten rampouch nebo vydrží?....jde o to to zkusit a buď tě to chytne, nebo to zavrhneš. Ta zima mě teda drtila. Nejhorší bylo přelézt první cestu, kdy ti prsty úplně zmrzly a pak když začly rozmrzat.To ti pak tečou slzy a myslíš si že se pozvracíš.



Co svěťáky v ledolezení? Vy jste s Lubou byli asi jedni z prvních, kteří začali závodit, je to tak? Jak se vám dařilo?
Jo Luba byl hned na prvním závodě v Rakousku na 8.místě (mistrovství světa),  pak se tam vždy podepsala ta jeho nervozita.
Já jsem zmiňovala předtím 2x8.místo Bustemi a Pitztal,  12.místo Saas Fee,  4.místo Tanvald (kde byl také jeden závod Svět.poháru)


Taky ses podívala do hor – Matterhorn,  Tatry,  Ratikon. Jak ses tam vyrovnávala s psychikou?
Největší zážitek z hor?

Pokud je to cesta, kde nebivakuju ve stěně (to jsem si ještě nevyzkoušela), tak to jde. Taky mi teda chvilku trvá než si zvyknu , že dělám kroky 200 metrů na zemí, ale dalo se. Vyškolily mě i zimní Tatry, když se ti zhorší počasí a na štandu nevidíš, neslyšíš a teď si nejsi jistý, jestli to lano cuklo dvakrát… Zážitek – když jsme se s Lubou vrátili do Ratikonu a chtěli přelézt cestu co jsme měli rozlezenou – minule nás vyhnala ze čtvrté délky bouřka , tak nás bouřka vyhnala zase ale z páté délky. Déšť pak trval 5 dní, které jsme strávili v mokrém stanu odříznuti od civilizace, protože na 4 místech došlo k sesuvu půdy a cesty zmizely. To jsme tu zůstali i s Ikerem a Eneco Pouovými a společně jsme se prokopávali bahenním sesuvem k domovu.

Sakryš,  jak se koukám na tvoji lezeckou historii,  prošla sis asi vším – hory,  písek,  cepíny,  sportovní lezení a nakonec bouldering. Lezecký univerzál :-). Ve které disciplíně se cítíš nejvíc „doma“?
Písek.

V poslední době tě trochu brzdila zranění… o co šlo a jak to dopadlo?
Naposledy (2 roky) to byl úraz ramene. Brala jsem antibiotika, byla jsem po noční a jela na bouldrové závody (březen),  no a v rameni mi křuplo…na MR se nic nepotvrdilo a tak jsem to chtěla rozhýbat, v září jsem v noci pro bolesti nemohla spát,  říjen operace , kde zjistili že mám ulomený kus chrupavky, který mi poškodil kloub a bicepsovou šlachu (tu mi prošili, protože doktor věděl, že lezu , jinak by ji přerušil), pak jsem odtrhla labrum – chrupavka ve spodní části kloubu – tu spravil třemi skobičkami. Pak 3 měsíce klid a rehabilitace. Dnes můžu říci, že mám levou ruku silnější než pravou, jen rozsah je o 1% menší.



Jaké máš v lezení cíle? Co je třeba tvoje vysněná cesta na písku?
Cíle mám, nerada je ventiluji,  spíš kvůli tomu, že nevím, co mě nebude zase bolet zítra , natož za půl roku.

Co plány pro letošek? Budou vyhrávat bouldry nebo lano? :-)
Vidím to 50/50.



Jedna z vašich domácích oblastí je Krkavka – ty tam vlastně teď lezeš sportovní cesty, které jste předtím lezli s cepínama. Zajímavý vývoj :-) Mohla bys nám prozradit, jak vznikl název asi nejlevnějšího 8a „Krkavčí matka“?
Nejlevnější? To je divný. Je dost poctivý. V době kdy tu  Luba začal cesty dělat, tak to byl takový příhodný název,  byli jsme na Krkavce a já jako matka, nechala děti „doma“ opuštěné,  tak Krkavčí matka.
Ajaj. Ten word :). Mělo to být „nejlezenějšího“. Aspoň jsem tě trochu poškádlil :P


Jaký je rozdíl vylézt cestu se zbraněmi a bez? Třeba tu Matku?
Vylezla jsem ji rychleji se zbraněma, s těma udžíš víc. Nepíšu dřív , záměrně, protože se zde lezlo jen s cepínama.Oblast byla značně lámavá a časem se pěkně vyčistila. A volně mi pak dala zabrat.





Co bys vzkázala lidem, kteří chtějí lézt dobře na písku?
Važte si skal, jsou magické, stále nás něčím přitahují, chraňte je, ať tu vydrží i pro další generace.
Díky za rozhovor
Adam


Otázky od Oliváče:
Malý chyty, oblá hrana a vysoko nad kruhem.  Jaký pocity se v tobě mísej.

To bylo dřív, teď jsem posera, zase bych si musela navyknout. Ale pocity to byly úžasný. Musela jsem mít ale navrch, abych si to mohla dovolit a vědět, že to není zem.

Morál máš vytrénovaný nebo přirozený :)? To je otázka co :)! Jsi schopná vletět do neznámé cesty se špatným jištěním?  
Morál – já musela natrénovat. Jakmile ubývá sil-ubývá zákonitě morál. Důležité u mě bylo si i párkrát odskočit. Pak proběhneš pár odvážnějších cest, trošku se zaklimatizuješ, zjistíš o cestě pár důležitých informací (z čeho cvakat, kam smyčka…) a hlavně! se ti ta cesta musí líbit. Dnes mám morál na nule.




Jak se  změnila tvá lezecká “zodpovědnost” když se narodila Monča? 
Většinou jsem se pustila do toho, na co jsem si myslela, že mám. Nejvíc jsem svoji zodpovědnost zpytovala, když jsme šli s Lubou lavinézním polem do Drylandu a modlila se, ať se nic neutrhne.

Luba ti spadnul při dělání cesty. Určitě černej zážitek. Pracuješ ve zdravotnictví a určitě se to v tu chvíli hodilo. Co jsou podle tebe jasný zásady, co by každý lezec měl zvládat a jak se v takových situacích chovat? 
Každopádně to není nic příjemného, ale nevím, jestli to tak nastavila příroda, ale vždy jsem zachovala klidnou mysl a chladnou hlavu, abych mohla racionálně přemýšlet. Tady musíš vědět kdy okamžitě zastavit krvácení, zajistit základní životní funkce, zavolat pomoc. Záleží, jestli si sám nebo ještě další lidi. Naštěstí už je i teď v Teplicích nouzový signál, tak nemusíš kilometr běžet pro signál a volat záchranku.

Je super, že oba lezení baví. Ója ve  svém věku fakt jede kudlu a Monča samozřejmě  taky drtí pěkně. Tušíš Ojy potenciál? Paralela mezi malým Adamem a Ojou? 
Ondra je ve srovnání s Adamem (v jeho věku), tak o hlavu zatím menší a hodně hravý. Čas ukáže. Adam O. je ale výjimečný.



Dnes je tisíc a jedna možností co dříve nebyla. Jsou stěny, je knowhow a může se cestovat kam se nám zlíbí. Posun na skalách je zaručen :). Kam jezdíte nejčastěji a co je pravidlo / rituál?
Nejčastěji teď jezdíme na bouldry – Ostaš, Bor, Sněžník, Petráč, Chiro, Magic. Ondra je zarputilec, něco si vyhlídne a jde si za tím. Pak zjistí, že bude muset chvilku počkat – dorůst a jde o problém dál. Občas i něco pustí, tak ho to zase nemotivuje a jde to dokola.

Na skalách jsi se probila do 8aček. Oprav mě jestli víc. Co čistou desítku? Zkoušela jsi někdy něco vážněji? Nebo máš vůbec takové ambice? 
Nejtěžší přelezy mám stejně na písku, na tom vápně bych to musela pilovat déle a tak jsem se tam do větších akcí nepouštěla.
Tak myslím si, že Těžká karta a Francouzský styl by mohly být 8a+.



No a to je vše. Na Jíťu by se dala pálit další salva otázek a možná to i uděláme :). 
Sorry, že je úterý a ne pondělí. Čas nezastavíš a nezpomalíš. Člověk by toho chtěl hodně a zvládá málo. A co Boulder Contest? Vlastně ani nevim :). Zítra se rozhodne zda opravdu bude nebo nebude. V daném termínu jsou 4 závody :)! To je prostě mela. Váháte-li tak dejte vědět. Registrace běží ZDE. Zítra večer další infos. 
Mějte se a držte se!

 
Přidat komentář
Autor:  Pro vložení komentáře je nutné být přihlášen
Text:  

reklama