Nejnovější komentáře

Autor: Katka Chvojková18.08. 15:05
Autor: Jan Veselý08.08. 15:01
Autor: JO JO27.07. 21:28
Autor: Michal Čeleda27.07. 20:01
Autor: JO JO16.06. 10:04

BB - najdi si svou akci...

<Říjen '21>
poútstčtsone
 1 2 3
 4 5 6 7 8 910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
     závod      promítání      koncert      přednáška      ostatní      párty      dětská akce      víc akcí

Boulder s.r.o
U Výstaviště 11, Praha 7
telefon: 605 700 816


Změněná otvírací doba (od 17.5.2021):
Po - Ne     9:00 - 22:00


Vstupné:

Dospělí
180 Kč

Děti
130 Kč

Kompletní ceník
Kontakt a mapa

Nutné přezuvky s sebou!
 
praha
foto

08.06.2015 13:22

Rosťa Štefánek

foto

Rozhovor s Rosťou jsem měl v plánu už dlouho. Ostatně těch jmen, na které se už vaří otázky, je hrozně dlouhá řada :). Dojde jednou na každého? Těžko..., ale zajímavých lidí se po světě potuluje spousta, a to je moc prima.  
R.Š. je prostě "úkaz" :). Kontroverzní lezec, který pomohl zaplnit nejednu lezeckou diskusi a rozvířit "stojaté" vody. Může být tak dobrej? Vylezl to? Věříš mu? Byl jsi u přelezu? Je pár lidí nejen v ČR, který fungujou jako rozbuška a vyvolávají pochybnosti a otázky. Rosťa z iks důvodů patří mezi ně. Pochybnosti ho provázejí od prvních informací v Montaně, a přestože ikskrát potvrdil, že přelézt bombu umí, tak stále jsou ty samé otázky. 
Následující rozhovor snad i částečně leccos osvětlí a třeba vás vytrhne z předsudků. Třeba vás v nich naopak upevní...Kdo ví. Jedno je ovšem jisté. Lézt 8B a víc bouldery je na ČR poměry hodně dobrý a přelézt cesty v ranku 8c+ už umí opravdu málokdo. Tak čistou hlavu a jdeme na to :)

Odkud jsi a kde momentálně žiješ?
Jsem z Dolního Žlebu, žiju převážně v Děčíně, částečně v Ustí.

Kolik ti je, výška, váha, bicák :)?
37, 180, váha osciluje mezi 63 – 65 kily a bicák čím dál menší na úkor lýtek.

Čím se živíš? Vím, že máš firmu na chyty, že stavíš stěny a že se „nějak“ podílíš na realizaci interiérů…Tak to hoď na pravou míru :)
Dobře, uvádím na pravou míru. Živí mě především výroba stěn a chytů Luna Rossa, s jedním společníkem provozuju v Ústí truhlárnu a s jiným zase spolupracuju ve firmě na výškové práce.

Čím jsi chtěl být jako malej?
Tipuju to na kosmonauta s tím, že kdyby to neklaplo, tak testovací pilot ve stíhačkách nebo tak něco.



Jsi ze sportovní rodiny? Lezou vaši?
Jsem z 50 % sportovní rodiny. Táta patřil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let k širší české běžecké špičce. Dnes už kvůli kolenům běh provozovat nemůže, ale jezdí hrozný pekla na kole bez ohledu na to, že sedmdesátku už minul. Máma je zcela pasivní sportovec se zájmem především o box. Táta začal lézt až víceméně z donucení v rámci hlídání mých aktivit. To už mu bylo asi 50.

Máš vlastně sourozence? Leze?
Mám bráchu. Po jednom pokusu toho radši nechal.

Kdy jsi poprvé čuchl k lezení?
S kámošema jsme si odmala vždycky hráli na horolezce. Dokonce jsme ve skalách „osadili“ několik vlastních vrcholovejch knížek. Pak přišla taková fáze dobývání vrcholů jakýmkoliv způsobem ve snaze zapsat se do těch opravdovejch knížek.

A kdy jsi zjistil, že to tě skutečně baví a jsi ochoten se mu víc věnovat?
V roce 1990 jsem pochopil, že lezení není jenom o tom, dostat se nějak na vršek, ale že jsou i různě těžký cesty a bylo asi rozhodnuto.

Jak to na začátku šlo? Na jakých cestách jsi začínal a jak postupoval první rok, druhý, třetí…
Na začátku to nešlo. Jsem jednak dost nešikovnej, skoro bych řekl sportovní antitalent, a k tomu nehorázně slabej. Takže ze všech kámošů jsem na tom byl ze začátku nejhůř. Ale to zase byla ta správná motivace začít něco dělat, cvičit.... První rok jsem pak zvládnul VIIIa na Pivní kámen ve Žlebu, druhej pak VIIIc, třetí IXc. To byl myslím Hotel Savoy v Tisý a něco na Duhovou věž v Labáku.



Kdy jsi poprvé začal boulderovat na skalách? 
No něco jako bouldering jsem provozoval od doby, co jsem začal lézt, když nebylo s kým. Různý traverzy na Bleším trhu, kolem Monolitu. Opravdovej bouldering jsem poznal myslím v roce 1998, když jsme s Jardou Maršíkem vyrazili do Font. Pak už to šlo celkem rychle. Jura, Labák, různý oblasti v Rakousku, v roce 2001 poprvé v Tessinu....

S kým jsi začínal a kde jste bušili?
První kámoši z Labáku celkem rychle odpadli, ale brzo mě odchytil Pavouk a přitáhnul mě na trénink na Toreadora. Tam jsem poznal Ríšu Litochleba, Michala Rosůlka, Hudyho. Zajel jsem si do Hřenska koupit svojí první „mošničku na magnézium“ a začal s nima celkem regulérně trénovat. Na Toreadorovi a na bouldrovce za Hudy Sportem. Michal s Ríšou mě pak začali brát na první závody. V té době jsem lezl jenom na písku. Vlastně cokoliv. Přijít k věži, vylézt všechno, co bylo v mých možnostech bez ohledu na obtížnost, a jít dál. 

Co byla na začátku tvoje top oblast? 
První asi tři roky jenom písek. Tady na severu, Prachov, Panťák...  Do Jury jsem jel s Ríšou poprvé někdy v roce 1993. Padly myslím nějaký 9-.

Ve Frankenjuře jsi zbombil hromadu těžkých věcí. Co bylo tvoje první 8a, 8b, 8c…? Máš tam vlastně vylezený něco těžšího než 8c?
První 8a jsem ale vylezl na písku. Frankenjuru na pravým a Můj nepřítel na levým. V Juře to byl myslím Out of Berlin. První 8b Mikrowelle, 8c Showdown. Z těžších věcí jsem vylezl Shangri-La, 21 times the pain a asi nejtěžší, co jsem v Juře zvládnul, je Monolithic Baby. Nebál bych se to hodnotit i s lomítkem na 9a. Věnoval jsem tomu ve svojí asi nejlepší lanový formě hodně času.



Jak vypadalo tvoje první lezení v Juře :)? Kde jsi v té době lezl a jak ti to šlo? 
První dotek skály v Juře byl na Holzgaueru. Nějaká sedmička a pak jsem vběhl do Nimue. Dolezl jsem asi ke druhému háku, pak nic. Hrozný rozčarování. 

Frankenjura je hodně návyková a navíc zřejmě tvůj styl. V čem vidíš svojí největší sílu v lezení? Dírky, jednoprdy, lišty…?
Na jednu stranu mi vždycky šlo lezení po lištách a jednoprstovkách, na druhou jsem byl vždycky tragickej ve stiscích a silových věcech. Díky tomu jsem měl a mám při lezení hrozný výkyvy. V klíčovým kroku v cestě si zvládnu namaglajzovat, ale mám problém tam dolézt pasáží za 7c. Když jsem kolem dvacítky vážil 50 kilo, tak jsem to alespon doháněl vytrvalostí. Jakmile jsem lezl ve stropě nebo někde po lepších chytech, moc mi nenatýkalo.

Mám pocit, že to bylo někdy v devadesátých letech, kdy jsi nahodil článek do Montany, ve kterém zaznělo iks neuvěřitelných čísel a pak přelez tuším cesty Showdown jako tvého prvního 8c. Musel jsi být v super formě. Jak jsi tu dobu vnímal? Jak moc jsi do toho bušil…?
Nevím, co znamená iks neuvěřitelných čísel, ale přelezl jsem v tom roce (96) Showdown a nějaké desítky. Bylo mi 19 a nic jinýho než lezení mě nezajímalo. V některých obdobích jsem trénoval ve dvou nebo třech fázích, jezdil ráno před školou do Hřenska na bouldrovku, po škole zase, večer na desce nebo jít běhat... Velkou motivací pro mě tenkrát byly taky závody. V té době se na českém poháru sešli vždycky snad všichni, co u nás něco lezli, takže to byla docela výzva. Měl jsi pocit, že děláš něco, co má smysl, když jsi kolem sebe viděl tu zapálenou konkurenci.

Jura je nekompromisní. Buď ten krok dáš anebo pápálálá a ani se v něm nehneš. Kolikrát je to i bez omáčky a prostě jeb ho, boulder a nazdar vylezeno. Je to vlastně hodně boulderový lezení…
Jo, to mi tam vyhovuje. Jdeš bez toho balastu kolem rovnou na věc. A mám taky rád ten proces, kde se cestou probouldrováváš. Hledání sekvenci, který se ti pomalu odkrývají. Zkoušíš jeden den, nezvedneš se z lana. Druhý den už chápeš kroky, třetí je uděláš, čtvrtý začneš spojovat....

Boulderisti musí ve Frankenjuře excelovat. To je jasný a jsi evidentně jeden z mnoha důkazů toho. Dále pak Džanglí, Rešík…
Nebo by se spíš dalo říct, že úspěšní lezci z Jury jsou schopní slušně bouldrovat :)

Kde jsi začal s čistým boulderingem?
1998 ve Fontainebleau. Byl to nápad Jardy Maršíka. Vylezl jsem tenkrát myslím jedno 8A.



S kým jsi nejčastěji chodil lézt a bouldřit?
Lezu dlouho, spolulezců se vystřídala celá řada. Po kámoších ze školy přišlo období s Ríšou Litochlebem, hodně jsem jezdil s tátou, od roku 2000 s klukama z Plzně – Martinem Pelikánem a Štěpánem Neústupným. O něm se toho v té době moc nevědělo. S lanem zas tak neexceloval, ale na bouldrech lezl hrozný věci. V roce 2001 jsme ve Fontáči vylezli třeba Fatmana. Ten měl v té době jen několik opakování. Štěpán to dal asi na pět pokusů. Pak s děvčaty, s Veronikou a s Teru Havlíkovou a dneska mě nutí lézt Dominik Otto. A samozřejmě spousta dalších, 25 let je dlouhá doba.

Co jsou pro tebe top boulderové oblasti?
Materiál mám nejradši asi v Tessinu a Magic Woodu. Čím dál víc jsou ale pro mě důležitý ty věci okolo. Že si v Magicu můžeš po lezení vzít kolo a vyjet od skal do sedla, který má přes 2000 metrů, že se v Refugio Barbara probudíš a máš pocit, že takhle asi vypadal Eden.

Kterých prvopřelezů boulderů si nejvíce vážíš? 
To neumím popsat. Je to proces, který přináší uspokojení v konkrétním čase. A nezáleží tak úplně na obtížnosti ani na kráse linie. Podstatný jsou spíš ty okolnosti, za kterých to vzniká. Kolikrát tomu věnuješ dny času rozložený v týdnech nebo letech, prolíná se to do práce, vztahů... Asi poslední těžší věc, kterou jsem udělal, je na Modříně Black bird. Vzalo mi to fakt hodně času. Musel jsem kvůli tomu překopat práci, neběhat, kolikrát jsem táhnul několik crashpadů tou sutí do skal, když mi někdo ukradl ty, co jsem tam měl schovaný...

Které z nich ještě nemají dnes opakování?
Určitě jich pár bude. V Labáku Insomnia, Karate Kid, Piece of my life, Porta Bohemica, Poslední mažoret, Decent fellow... Něco na Sněžníku a Modříně, všechno linie, který oscilujou kolem 8B+. V Tessinu asi nemají opakování Sunny side up a Gemini. Mám ale jeden tip – na Sněžníku asi ještě nemá opakování Barevná planeta – parádní 8A.

Nemůžu se nezeptat na tu éru, kdy Rosťa Tomanec rozpoutal diskusi o tvé důvěryhodnosti a rozjel reality show v Montáně :). Vzpomeneš si na to ještě někdy?
Jasně, je to něco, co mě svým způsobem pořád provází, i když ted už spíš ve formě historek pro pobavení kamarádů.

Jeli jste do Fontáče přelézt nějakou prdu…Bylo ale vedro, což je na bouldering samozřejmě smrtelný. 
Jo, to je jedna z nich. Absolvoval jsem s ním a nějakejma dalšíma lidma „dokazovací“ výlet do Fontu na Miroir des Vanités. Je to 8B traverz, když se to leze tam a zpátky, tak 8B+. Přijeli jsme tam v pekelným vedru, stěna dopoledne na sluníčku. I tak jsem přelezl alespon tu 8B verzi, tak jsem si říkal dobrý, mám splněno. Pak Tomanec, kterej o boulderingu nejspíš v tý době nic nevěděl, napsal článek, kde to děsně ztrhal. Že je to děsně lehký, autor nějakej neznámej jouda, žádná bomba linie.... Jean-Pierre Bouvier přitom udělal ve Fontu desítky těžkejch věcí, v průvodci je podepsanej na každý druhý stránce. A taky bych zmínil, že to bylo v roce 2000. V tý době mělo 8B o dost jinej význam než dneska. Ještě ani neexistovaly crashpady, ve Fontáči se nosily jen takový chlupatý koberečky.



Každopádně se tenkrát ztrhla okolo tebe lavina (ne) důvěryhodnosti a v diskusi byly cesty Wallstreet a Kostěj v Krase. Vlk tě neuznává jako prvopřelezce Kostěje. Nikdo z nás to nemůže a ani neumí posoudit. Snaha obhajovat se z tvé strany proběhla. A pro pochybovače tedy ještě jednou přímá otázka: Vylezl jsi ty cesty? 
U Wallstreet je to docela zajímavý. Přijde mi to jako jedna z lehčích jurských 11-. A ohledně mého tehdejšícho působení v Krasu se vyrojily docela zajímavý fámy. Nedávno jsem se dozvěděl, že jsem tam měl za jeden den přelézt asi všechny desítky, který tam v tý době byly :)  Takže ano a ano s cvaklým druhým jištěním. A kdo je Vlk, to bohužel nevím, takže se k tomu můžu těžko vyjádřit.

Proč myslíš, že se to tenkrát takhle rozjelo a proč okolo toho byl takový humbuk?
Do začný míry si za to můžu sám. Jednak jsem byl v určitý době z Jury zvyklej šetřit kotníky a neřešit, jestli máš nebo nemáš zaplý první nebo druhý jištění, když hrozilo, že se tam svalíš na zem. A měl jsem asi dost naivní přístup v tom, jak se v té situaci bránit. A hlavně je to asi přirozenou lidskou touhou po senzacích, hlavně těch negativních. Takovej jeden příklad. Jeden rok jsem na Padání vylezl dvě 8A. Několik lidí mě napadlo, že mě nikdo neviděl, nebyli svědci. Další rok, jsem přelezl 3 8A, z toho jedno flash a jedno 8A+. Za jeden den. Bylo to na Josemitu, takže u všech přelezů byly kupy lidí, včetně těch, kteří si rok předtím stěžovali. Nulová reakce. Další rok jsem vylezl zase 2 8A a opět stížnosti, že to není potvrzený, důvěryhodný. Rok na to jsem druhý den lezení dal na přímém slunci 8B s asi padesátkou diváků. Opět žádná reakce. Jsme zvyklí vytahovat negativa a přehlížet pozitiva. Ale asi je to přirozené. Nebo přinejmenším v týhle zemi.

Podle mě dost taky nahrálo to, že jsi lezl v boulderové Juře, kde je fakt potřeba brutál síla v prstech a tenkrát se dost dbalo na to, jak kdo dopadl na závodech, které byly na vytrvalost. Tenkrát skoro vůbec nebyly závody v boulderingu. Myslíš, že to mohlo být taky tím? 
Ale já jsem závodil a snad to nebylo úplně nejhorší. Už v roce 1995 jsem byl 3. na MČR, končil podobně na českejch pohárech, občas třeba dokázal vyhrát semifinále. Byl jsem v repre, objel pár světáků. Když začaly závody v boulderingu, šly mi paradoxně hůř než lano. Nezvládám dynamický věci a jsem příliš slabej v silovejch problémech. Stačí jeden lehkej skok, a to mě vždycky v boulderingu diskvalifikuje.



S vytrvalostí jsi asi na tom nebyl zřejmě nic moc... Co silové kroky, rozpažky a laktátový lezení? Jak tě to baví/ bavilo?
Naopak. V době, kdy jsem nejvíc trénoval na závody, jsem měl dlouhodobou vytrvalost perfektní. S Márou Havlíkem jsme na tom tenkrát byli u nás asi nejlíp. Jenom jsem nikdy nevyhledával takový cesty. Mám obrovskej problém v silových věcech, oblinách...  Jakmile dojde na takový lezení, jsem v lepším případě šedivej průměr. Když dojde na skákání, jdou se všichni podívat, protože jsem horší než kroužkař na prvním kurzu. Nicméně když se odprostím od toho, že v tomhle stylu lezu naprosto směšný čísla, jsem si schopnej i takový lezení užít.

Pak jsi natočil video s přelezem cesty 8c+ (snad i víc?) a dával o sobě vědět dalšími přelezy.
Jo, to tenkrát nějak zapadlo. Bylo to Festin de Pierre 8c+/9a v Saussois ve Francii. Byla to v tý době moje nejtěžší cesta (2002), tak jsem vzal kameru a natočil přelez. Naivně jsem si myslel, že když z toho bude video, bude všem spekulacím konec. Ale nestalo se vůbec nic. Někdy mi připadá, že si někteří lidi myslí, že jsem všechny svoje spolulezce uplatil nebo nějak zhypnotizoval :)

Video najdete ZDE

Jak moc tě „aféra“ ovlivnila? Nakopla tě k dalšímu tréninku nebo naopak utlumila?
S motivací jsem problém nikdy neměl. Spíš je to cítit v osobním životě. Přijdeš někam do skal a pár lidí na tebe kouká jako na pitomce. Ale naučil jsem se s tím hospodařit. Moji blízcí vědí, kdo jsem, a to mi celkem stačí.

Jakých top přelezů si nejvíc vážíš? 

Je to podobný jako s těma boulderama. Ale ta Bimbaluna pro mě byla dost zásadní záležitost. Když jsem jí vyzkoušel někdy na podzim 2005, cítil jsem, že bych to mohlo jít. Věnoval jsem tomu několik měsíců intenzivního tréninku, jezdili jsme tenkrát s Martinem celou zimu do Jury, pořád někde strašně mrzli. Bral jsem to jako poslední šanci v lezení něco dokázat, a pak už jsem chtěl začít žít i jinej život než jenom ten ve skalách. Dost mě to ovlivnilo i v osobním životě.

Které cesty naopak odolaly a proč?
Spousta. Hned vedle Bain de Sang 9a, spousta 8c a 8c+ v Juře. A taky spousta daleko lehčích cest. Někdy chybělo málo, někdy jsem ani nepochopil kroky.

Půjdeš do nich ještě někdy? Máš motivaci je zkoušet?
Poslední těžší cesta, kterou jsem zkoušel, byla před dvěma rokama v Juře The last rites 8c+. Dal jsem tomu asi pět dní, přelezl to celé v kuse bez nástupových 3 m, které jsou tak za 9+ a chyběl mi tak jeden den slušnýho počasí k přelezu. Ale pak už jsem se tam nějak nedostal, zase zeslábnul...  Ale to je cesta, kterou bych ještě asi chtěl někdy přelézt. Ale bez tréninku to nejde a momentálně mám jiný priority než lezení.

Jak moc jsi zvládal lezení na skalách s lanem a bouldering?
Když to pravidelně střídáš, je to bez problémů. Když jenom boulderuješ, je někdy těžký přejít na lano, chybí ti uvolněnost v lehčích krocích.

Ty jsi se poslední roky vrhnul na běhání…
No jo, poslední tři roky tomu dávám celkem dost.




Co tě k němu přivedlo a zvládáš ještě lézt?
Tak trochu jsem běhal vždycky. Bral jsem to jako doplněk k lezení. Pak jsem utekl ke kolu a běžkám a před pár lety se zase obloukem vrátil k běhu. A jak ubývalo lezení, přibývalo běhání. Nebo to možná bylo obráceně. Lézt chodím v průměru tak jednou za dva týdny. Někdy trochu víc, třeba letos před padáním, někdy mám pauzu měsíc, dva.

I přesto jsi odškrtl několik 8A přelezů. Co lano? Nějaký comeback?
Víš, že mě to lano momentálně asi baví víc? Jenže to zabere víc času. Na bouldery se nemusím tolik připravovat, když si najdu něco o prstech, tak to ještě nějak vylezu, stačí ti dvě, tři hodinky. Abych lezl slušně s lanem, musel bych přestat běhat nebo pracovat a ani na jedno to zrovna nevypadá.

Jaké vzdálenosti běháš? 
V závodech cokoliv od pětky po maraton, nejvíc asi odběhám půlmaratonů. Nejsem rychlej, moje maximum na kilometru je tragický. Půlmaraton je vzdálenost, na kterou se dá natrénovat aniž bys tím musel trávit hrozný hodiny, a přitom už je to spíš o vytrvalosti. Vzhledem k věku a předpokladům asi brzo začnu experimentovat s ultra.

A nejlepší časy?
Ty doufám teprve přijdou :)  Letos jsem zvládnul 1/2M za 83 minut, v dohledným horizontu bych se rád přiblížil k 80 minutám. 

10 km už je fakt peklo na zemi a dávat to pod 40 minut je totál unreal :)! To je rychlost a vytrvalost jako hrom. Myslíš, že se to na vytrvalostní lezení dá využít?
Myslím, že jo. Vlastně za poslední roky žádnej vytrvalostní trénink v lezení nedělám. Běh je ideální způsob jak trénovat kapacitu organismu, odbourávat laktát a posouvat laktátovej práh. Když k tomu adekvátně trénuješ i specifický svalový skupiny využívaný při lezení, je to asi ideální kombinace. To si ale většina lezců moc neuvědomuje.

Jaké máš v běhání cíle?
V běhu je to jednoduchý. Zrychlit. Za dva roky, pokud se toho dožiju, budu v nejmladších veteránech. Atletika tohle na rozdíl od lezení rozlišuje. S desítkou za 36 minut můžeš běhat na čele většiny menších závodů a užít si to tak i nejenom po stránce honění co nejlepších časů, ale i běžet na umístění a trochu si zazávodit. Ale samozřejmě si uvědomuju, že jsou to pořád docela směšný časy.



A jsou to vlastně crossy anebo se běhají rovné úseky…?
V přírodě je to fajn, svým způsobem relax. Je na co koukat, chvíli do kopce, chvíli z kopce. Ale mám rád asfalt a i dráhu. Tam je ta pravda. Nic neošidíš, ničím si neodpočineš. Nasadit klapky a vnímat jenom jak funguje tělo, pracovat s únavou a bolestí.

V čem běháš? (boty, hodinky…)
Na cross mám dva modely od Nike, na silnici na závody jeden model od Asics, na tréninky trochu odpruženější. Hodinky s GPS kvůli hlídání tempa od Garminu. Ale na botách fakt nezáleží.

Běhání je super relax…teda bavím se o běhání a ne o sprintu na iks kilometrů :) Od lezení je to hodně odlišný a hlavu vypneš zcela jinak. Co tě na běhání baví a jak bys lezení a běhání srovnal a porovnal?
Jak říkáš, hlavu vypneš jinak. V lezení zaváháš, vypadneš na chvilku z toho tunelu a je po pokusu. Spadneš třeba v posledním kroku. Při běhu můžeš vždycky zvolnit nebo přidat, takže do cíle se nějak dostaneš. Ale když jdeš na max, oproti lezení to bolí. A s tím se musíš naučit vyjít. Při maratonu běžíš 25 kilometrů výlet. Pak cítíš, že musíš začít něco dělat a jsi hrozně napjatej, jak dlouho bude trvat, než zjistíš, že jsi v háji. A obvykle někdy po 35 km vidíš, že abys udržel stejný tempo, musíš začít běžet maximum. Ke konci bojuješ s tím, že se ti vlastně vůbec nechce a nutíš se setrvat v tý bolesti. 

Jak moc trénuješ? Kolik týdně naběháš a v jakém tempu? 
Podle období a cílů, na který se připravuju se to liší od 150 po 400 kilometrů měsíčně. Tréninky jsou obvykle různě strukturovaný. Tak půlku objemu naběhám volně, třeba kolem 4:30 – 5:00 minut na kilometr. Zbytek jsou různě dlouhý úseky v tempu adekvátnímu jejich délce a počtu. Poslední trénink jsem šel třeba rozklus 6 km, pak protažení, potom 10 km po 4:10/min a poslední tři km postupně zrychlovat někam ke 3:35. Jindy jsou to rychlý úseky prokládaný klusem.

Co si u trénování hlídáš? Čas za stovku, kilák? 
Vždycky se vychází z tempa na kilometr. Dost lidí běhá podle tepový frekvence, ale to jsem se nikdy nenaučil.

Co jídlo? Jak moc ho řešíš?
Co se týká jídla během dne, tak se zase tak moc nehlídám, ale snažím se jíst pravidelně a množství, díky kterýmu mám víceméně pořád identickou váhu. Při běhu nejsem bohužel schopnej přijímat potravu, ani moc pít. Většinou to jde hned všechno ven.

Vrátil bych se ještě k lezení. Přeci jen jsme stránka o lezení a ne běžecký kroužek :). 
Čili teď víc běháš, ale svými boulder přelezy stále do lezení promlouváš…Je reálný, že se vrátíš do top lezecké formy a začneš zase vyhledávat těžké projekty?

Stát se to může, ale nemám pro to tu pravou motivaci. Když to trochu zintenzivním, nějaký lištový 8B asi vždycky vylezu, s trochou štěstí nějaký kolmý 10+ nebo 11-. Ale připadá mi to jako dohánění vlastního stínu. Nic těžšího, než jsem lezl, už stejně nevylezu a výkonnost lidí kolem se přitom enormě posunula. Takže si hledám motivaci v běhu, kde se můžu dostávat někam, kde jsem ještě nebyl. 

Jsi z Děčína, a tím pádem to máš kousek do Labáku, kde jsi i hodně i působil. Jak na laně, tak v boulderech. Co morálové lezení? Jak ti to sedí, vyhovuje?
Nevyhovuje. Jsem vyhlášenej zbabělec. Nevadí mi třeba vylézt něco bez lana, když mám pocit, že tam nemůžu spadnout. Ale padání mi vadí. V pokusu, když vím, do čeho jdu, tak už na to nemyslím a lezu, ale v neznámým terénu, zejména na písku, kde jen tak levituješ na boulích a ničeho se pořádně nedržíš, tak tam jsem pak v panice.

Kolik cca cest jsi na písku udělal?
Asi mezi deseti a dvaceti kusy. 

Nejtěžší prdy?

Nějaký jedenáctky v Labáku a v Tisý. Skaterboy, Pěkná ústa, Texas...  Papírovej měsíc mi tenkrát přišel o dost těžší, ale kluci to vylezli dost rychle a shodili, tak nevím, co jsem tam tolik dní hledal :)  Dělal jsem taky horní půlku Černý zmije. O víkendu jsem pod tím stál a říkal jsem si, že bych do toho asi nevlezl :D

Vyhlédnuté směry, které bys rád někdy zkusil x vylezl?
Nic konkrétního. Vážně. Možná Betom bych mohl zkusit, v tom jsem byl jednou s Ondrou a nebyla to úplná tragédie. Do Jury se nedostanu tak často, aby mělo smysl uvažovat nad něčím těžším.

Co jiné oblasti než Labák a Jura? Kde to máš rád? Kde ti to sedí?
S lanem? Zrovna jak jsme se bavili o tom Festin de Pierre, tak jsem si vzpomněl, že to Saussois je docela hezký. Je to asi jenom 150 kilometrů od Fontáče. Pěkný klidný prostředí, nad řekou, takový dírovatý vápno.

O tobě je známé, že máš silnou lištu :). Jak jsi k ní přišel :)? Poodkryj pokličku tvého tréninku. 
Nevím, fakt nevím. Asi mi tak vyrostly prsty. Mám je ale spojený se slabou paží, takže nikdy mi třeba nešlo odvisnout za jednu ruku. Vždycky k tomu potřebuju stupy. Pokud možno dobrý. 



Visel jsi x visíš? Jak moc, na čem, jaké série... Atd atd…no pooojď :)
Campus jsme tenkrát neznali. Standartní visy na balkně, spíš jsem se vždycky snažil trénovat otevřenej nebo polootevřenej úchop, protože to mi nikdy nešlo. Na Monolithic Baby jsem asi 2 měsíce trénoval malíček na pravý ruce na závěrečnej skok, protože se mi do dirky jinej prst nevešel, to bylo docela zajímavý, jak rychle to šlo nahoru :) 

Dokonce jsi i modeloval kroky cest na boulderovce. Které?
Nedávno jsem objevil dřevěnej chyt vyrobenej podle klíče z WallStreet. Je tam taková zvláštní dvouprstovka. Prsteníček a prostředník máš tak napůl vedle sebe a napůl nad sebou. Pak jsem si taky vyrobil chyty podle Crowbar. To je docela těžký 8B+ v Juře. Ale stejně jsem to nikdy nevylezl :)

V době, kdy jsi nejvíc bombil, jsi měl k dispozici v podstatě pouze malou boulderovku. Plus teda obr výhodu Labáku za barákem. Co myslíš, že tě posunulo nejvíc? 
Nejde o podmínky, ale o zápal. O schopnost dát tomu bez ohledu na okolnosti naprostý maximum. 

Jaký trénink na tebe fungoval a dobře tě připravil na skalní přelezy těžkých věcí?

Na bouldrovce jsem před závodama nebo před výjezdem na něco těžšího praktikoval takovou metodu, kdy jsem lezl po chytech do úplnýho maxima, abych vydržel tak cca 4 – 5 minut. Ke konci už třeba jenom úplně krátký kroky, ale nebrat větší chyty. Jakmile jsem spadl, pauza kolem deseti až čtyřiceti vteřin, abych byl schopnej nastoupit do takovejch středně velkejch chytů. A tohle pořád dokola, jenom s tím, že na stěně samozřejmě už pak nevydržíš tak dlouho. A rvát to úplně přes bolest, na konci tréninku, kterej trval tak 30 – 45 minut jsem si nedokázal zavázat tkaničky. Tohle jsem dělal třeba 14 dní, samozřejmě s nějakejma pauzama. Pak už jsem stejně nebyl schopnej unést ten trénink psychicky a už jsem to šidil, nešel tak přes bolest. 

U boulderů jsi se vlastně prokousal do jakého stupně? 
No Mažoreta jsem dal za 8C. Jestli to tak je nebo není, bůhví. Je to dost specifická, krátká záležitost, ale přišlo mi to dlouho hodně nereálný. Ještě tak 2 věci by mohly tohle číslo atakovat. Isomnia a Piece of my life. Jsou to traverzy, to mi vždycky šlo.

A zahraniční 8C…? Neláká tě to ještě? 

Vždycky je v tom pro mě nějakej problém. Ten výběr nebyl a pořád ještě není tak velkej. Nedovedu si představit, že bych v současný době dal něčemu tolik času a ujezdil něco, co je 900 kilometrů daleko.

9a na skalách? Action Directe? Myslím, že jsi ho i zkoušel, ne? Co úvodní skok? Jak to šlo a co ty další kroky? Snad je prý ten skok nejtěžší a pak už to „jakžtakž“ jde…?
Zkoušel. Kdysi. Ten první krok mi paradoxně šel. Dělal jsem to relativně staticky za takovou přídrž, neskákal jsem to. Střední pasáž mi opravdu přišla jakžtakž, ale ten závěrečnej traverz mi nešel ani trochu. Jsou to takový dirkolišty, který nejdou pořádně zalomit a já jak nedám přes ukazováček palec, nic neudržím.



Jaká cesta se ti nejvíc vryla pod kůži a moc rád vzpomínáš na její přelez?
Budu se trapně opakovat, ale asi zase ta Bimbaluna. Byl to pro mě takovej životní předěl. Když jsem se dosoukal do takovejch obřích hodin těsně pod koncem, zažil jsem emoce, jaký asi nikdy jindy v lezení.

Co je pro tebe víc…lano nebo bouldery? A proč?
Obojí je lezení. Někdy si ho užiješ, někdy ne. Nerozlišuju to.

Trénink na liště nebo získání maximální síly je prostě a čistě bolest :) Bez tý to prostě nejde. Jak jsi to zvládl bez zranění? Nebo nějaká proběhla?
Zasprintovat poslední čtvrtku v závodě na pět kilometrů, kterej běžíš na osobák, je čistá bolest. Lezení je proti tomu sport pro flákače :) Jedno období jsem měl problémy s prstama, nemohl jsem ohýbat ukazováček a prostředník na pravý ruce. Vždycky jsem to ale zatejpoval a lézt se pak dalo. Největší pauzu jsem měl díky jaterní infekci, kterou jsem si přivezl od klíštěte z Fontáče.

V jaké formě jsi se pak dostal zpátky? 
Hrozně mi tenkrát kolísala váha. Zhubnul jsem pět kilo, pak deset nabral. Zakázali mi sportovat, což mě samozřejmě moc netrápilo. Stejně mi to vzalo půlku skvěle rozjetý sezony v roce 2002.

Co bys doporučil ostatním lezcům? 
Lezci vědí, proč lezou, žádné rady nepotřebují. A pokud to nevědí, radši ať nelezou. I když přece. Chovejte se prosím tak, jako by ty skály byly vaše vlastní. Doma si taky uklidíte, nezapálíte táborák v obýváku...

Co začátečníkům?
Jestli chcte být nejlepší ve vesmíru, počítejte s tím, že pro vás nic než lezení nemůže existovat. A jestli nechcete, nezapomínejte, že existuje i spousta dalších věcí, který je škoda minout.

Plány na letošní rok? Lezecké, běžecké a životní? 
Lezecké – nezhoršit se, běžecké – zlepšit se a životní? Už jsem se naučil, že je lepší nic neplánovat. 



Co rok 2020? Co asi Rosťa bude dělat :)?
Bylo by fajn, kdyby žil, kdyby se kolem moc neválčilo a kdyby to těšilo alespoň tolik lidí, jako snad těší dnes.

Koho by jsi doporučil na rozhovor?
Tobias Wolf. Má co říct.

Díky moc za čas a za odpovědi.
Oliváč


Práce na webu boulder.cz se neustále posunuje. Profily lezců nabírají super obrysů a ladíme propojení s Lezec.cz. Bohužel se vše děje pomaleji, než by si člověk představoval, ale "něco" se děje a to je základ. Mávnutí motýla v Japonsku může vyvolat silný vítr v Americe :). Uvidí se, jak velká ochota logovat se bude a zda celý projekt přežije...
A v Boulder Baru se taky nespí. Připravujeme možnost testování lezců a zjištění jejich aktuální výkonnosti. Na FTVS se testování nejen repre už jede iks let a "metodika" testování je už hodně propracovaná a dá se na ní stavět další lezecký vývoj. Už brzy v BB budete moct těchto profi testů využít a dozvědět se vaší reálnou výkonnost a vaše slabiny. Vědět, jak na tom skutečně jsem a co opravdu chci, je základní kámen pro další stavbu. 
Tak se těšte a podpořte bébeso vaší návštěvou. V nadcházejících letních dnech to bude víc než potřeba a díky za volbu lezení právě v Boulder Baru. Nové větráky jsou ready vám zpříjemnit lezení :).

 

Komentáře

  • Autor: Štěpán Korčák08.06.2015 21:35
    O Rosťovi jsme si četli v Montaně ještě na ZŠ, když jsem začínal se spolužákem lézt a to je o 8 let starší. Nikdy jsem neměl důvod cokoliv mu nevěřit nebo zpochybňovat přelez. Celý to zpochybňování mi připadá jako velkej omyl vůbec v lezeckém světě. Každý lezec přece ví sám moc dobře, co vylez a nevylez a hovoří o tom otevřeně s ostatními, pokud chce. To už je přece takovej lezeckej kolorit, není důvod cokoliv komukoliv nevěřit. Rosťa je supr lezec a já mu držím palce.
    Reagovat
  • Autor: Jan Kubíček09.06.2015 08:23
    Díky za supr inspirační rozhovor. Hodně zdraví ve sportu Rosťovi
    Reagovat

Přidat komentář
Autor:  Pro vložení komentáře je nutné být přihlášen
Text:  

reklama