Saša Gendová

Saša Holková plnila stránky Montany před nějakou to dobou a urazila kus lezecké cesty. Saša Gendová dnes naplní tyto stránky a podělí se s námi o své zážitky a myšlenky. Lezkyně s velkým EL, která nejde pro přelez daleko :). 





 

Ahoj Sašo, tak jdeme na to! Vlastně na tebe:) Začneme klasicky: Věk, váha, výška, bicák?
Čau Adame…ty nevíš, že žen v jistém věku se už na věk neptá :)??? No a na váhu ???? To už vůbec ne….A výška mě taky onehdá překvapila – myslela jsme si, že měřím 173 cm a ono ne….už jen 171,7…Bicák – s jeho zmenšováním jsem zase naopak spokojená – už nevypadám tak blbě v šatech na ramínka :) …měří 32 cm-teda, ale je to fuška si to změřit sám…co?

Jsi další člověk, kterého podle mě každý lezec musí znát. Prostě Saša:). Ale stejně se nám představ: odkud jsi, s kým žiješ, čím se živíš…
Jsem z Ostravy- momentálně (už asi 8 let) žiju na Ostravici – vesnice pod Lysou horou, kam jsme se přestěhovali, protože když jsme bydleli v Ostravě, tak jsme byli minimálně 3x týdně v Beskydech-na Lysé, na Smrku, tak proč tam rovnou nebydlet??…No a když jsme tady, tak se podívám na Lysou tak 2x do roka :)…ale jsme moc spokojení… Žiju s Milanem – jsme spolu už – a to se snad taky nemá říkat ne????- v našem případě už jsme spolu víc než polovinu našeho života….takže pár lidí nám řeklo, že se na sebe podobáme nebo jestli nejsme sourozenci ?:)…každopádně docela čumím, že jsme spolu tak dlouho vydrželi a pořád docela fungujem…my jsme oba docela impulsivní (Milan na to ale nevypadá, že? ) takže se rychle pohádáme a pak ještě rychleji usmíříme a to nám zajišťuje neustálou komunikaci, která je pro každý vztah asi důležitá….

Jak ses dostala k lezení? Začala jsi lézt s tvým partnerem Milanem? Kde jste začínali?
Lézt jsme začala až v 18ti letech s Milanem u Ostravice – a pak jako každý v Ostravě na lezecké stěně Eliass – bydleli jsme asi 5 minut od stěny,tak jsme tam byli pečení, vaření…a samozřejmě na skalách… myslím, že jsme začali Štramberkem, Porúbkou, Manínem….docela brzy jsme vyjeli i do Francie – kam jinam než do Buoux- byli jsme tam s Milanem několikrát stopem – se vším lezeckým vybavením – to byla prča….



Jsi jedna z prvních holek, která má u nás vylezené 8a – slavné Opus Dei na Súlově. Vylezla jsi ho v roce 97. Docela pikantní na tom bylo, že jsi vynechala borhák, který byl v cestě později. Přitom dolez k řetězu je docela nepříjemný a pád je jistá zemovka… Jak se na to zpětně díváš? Pouštíš se ještě do takových morálových kousků? :)
O Opusu jsem už několikrát někde psala, tak se budu asi opakovat…. Je to skutečně „Boží dílo“ – krásná cesta…v době kdy jsem začala jezdit na Súlov a trávila tam spoustu času mě pořád přitahovala… Jezdili jsme tam hodně s Míšou Drlíkovou a tak trošku jsme soupeřily, kdo cestu vyleze dříve… to je srandovní co? Vzhledem k tomu, že byla cesta špatně odjištěná tak se zkoušela Top rope – je to opravdu docela náročné technické lezení hlavně pro ty, kteří nejsou na súlovský slepenec zvyklí… To, že jsem nakonec cestu vylezla s původním jištěním nebylo dáno nějakou mou zvláštní odvahou (na prvním se bojím – jak jinak), ale spíše okolnostmi….tehdy se docela řešila nějaká aférka ohledně poctivých nebo nepoctivých přelezů už nevím čeho…no a já byla tehdy pod velkým vlivem Rosti Tomance – který nás (hlavně holky) tak trochu „trénoval“ …řekla jsem si, že bych cestu měla lézt, tak jak byla odjištěna autorem, tak jsem ji tak prostě lezla :)…..až když jsem lezla kolem borháku z vedlejší cesty, kde bych se mohla přijistit, jsem se začala trošku bát – expresku jsem ale nechala vědomě dole……Při cvakání posledního kruhu jsem ještě pustila lano, protože se mi šprajclo pod předchozí kruh, který byl tak 5 metrů pode mnou :). Milan už byl připraven k běhu dolů, aby mě chytil…ale vše dobře dopadlo….dnes bych do toho v žádném případě nešla a považuji to za mladickou nerozvážnost :).

V roce 2001 jste odjeli na pár let do Spojených států… za prací, cestováním a lezením. Kde jste žili a kde jste lezli?
Nejdříve jsme dojeli do Chicaga, já tam přijela s čerstvým řidičákem a druhý den už jsem frčela takovou tou velkou dodávkou přes celé město do práce- no parádní škola, když jsem se ale měla z nejpomalejšího pruhu prodrat do nejrychlejšího, protože jen z něj se dalo odbočit doleva, tak jsem se zpotila až víš kde…těch pruhů totiž byl 5 a těch sprostých slov ještě víc :)…Naštěstí nás zachránila Simča s Bambusem, za kterými jsme se odstěhovali do Boulderu..a to byl po Chicagu opravdu ráj…zajímavé je, že z Chicaga jedeš 2 dny pořád po rovince směrem na západ a v cíli jsi ve výšce 1800 m n.m. Lezli jsme v okolí Boulderu, ale hlavně v Riflu…



Jak na tu dobu vzpomínáš? Co ti pobyt ve státech dal?
Moc rádi na tu dobu vzpomínáme, po návratu do Česka jsme se pořád chtěli vracet – zabydleli jsme se tady asi až po roce váhání – rozhodla stavba starého Bloku-bouldrovky… Každý delší pobyt mimo rodnou vlast je podle mě výborná zkušenost, my jsme tam žili skoro 3 roky, hodně jsme pracovali – možná až moc, lezli, lyžovali….
Boulder je takové netypické americké město – nikdo tam moc nepracuje, myslím kromě cizinců, všichni sportují, užívají života….teď tam legalizovali marihuanu, tak prý se prodává na každém rohu – kdysi to bývalo město hippies a možná se ta doba vrací….

Když jste se vrátili, založili jste boulder bar „Le Blok“. Měli jste tu ideu už dříve nebo jste si tenhle „koncept“ dovezli ze Států?
Nene.. inspirovali jsme se částečně Boulder Barem v Praze a něco jsme si přivezli z Ameriky... V Boulderu sice bouldrovka nebo stěna nefungovala ve spojení s nějakým bistrem nebo barem, ale zase tam perfektně šlapal systém místních závodů, kterých se účastnili tak jednou za 4-5 týdnů všichni lezci – začínající, pokročilejší i úplní borci …byla to vždycky událost a perfektní trénink!!!

Po nějaké době jste museli starý Blok vystěhovat a hledat si nový flek. Ten jste po nějaké době našli ve Vítkovicích, kde je nový Tendon Blok, nyní nově rozšířený… Prostě provozování bouldrovky vás evidentně baví :)
Po uzavření „Starého Bloku“ jsme do ničeho podobného nechtěli jít…já jsem si chtěla najít práci v oboru, Milan se chtěl věnovat výškovkám…. Po 2 letech, kdy se pořád nikdo k ničemu neměl, jsme si řekli, že to snad není možné, aby v Ostravě nebyla žádná stěna a začali jsme shánět prostor…Já vím, zní to nepravděpodobně, ale opravdu to tak nějak bylo :)….a ano baví nás to …já jsem si v tom našla větší smysl, když jsem se začala více věnovat dětem, jejich tréninku…no a Milan – kromě toho, že je údržbář všeho na bouldrovce  se ještě musí věnovat jiným výdělečným činnostem…



Jaká jsou pro a proti téhle práce?
Člověk má relativní volnost – v tom smyslu, že se nemusí nikomu zodpovídat, jen sám sobě, ale práce je to asi jako každá jiná…společně se stále s rozšiřujícím počtem dětí v lezeckém oddíle není výjimkou, když se vracím domů kolem 8 večer - totéž platí o různých individuálních lekcích. Spoustu věcí a administrativy sice můžu řešit z domu, ale to je tak jediná výhoda :)…. Na druhou stranu mě moc baví pracovat s dětmi, které se chtějí v lezení zlepšovat – to je velká motivace…

A další otázka… jaké je přeměnit svůj koníček v práci? Máš čas a chuť na své vlastní lezení?
Donedávna to všechno šlo nějak skloubit, ale poslední dobou zjišťuji, že mám na vlastní lezení čím dál méně času a i té chuti, jak říkáš… předávat své zkušenosti dalším je skvělá věc a jsem moc vděčná za to, že to můžu dělat a že to vlastně po mně vůbec někdo chce…ale moc bych chtěla zase více lézt a věnovat se sama sobě….

Děláš nebo jsi už dodělala trenérský kurz. Kolik máš svěřenců, které vedeš a jak tě to baví?
Trenérský kurz, který zajistil ČHS a konal se na FTVS mi moc pomohl a v mnoha věcech mi otevřel oči – v oddíle máme kolem 70 dětí, ale intenzivněji se věnuji jen jednotlivcům…



Největší talent je určitě Eliška Adamovská, kterou jsme tady už vyzpovídali. Spoustu těžkých přelezů a super umístění na závodech. Do jaké míry jí sestavuješ trénink? Řešíte spolu i věci kolem? Kompenzaci, stravu, psychiku?
Eliška je nepopsatelný úkaz :)…někoho takového jsem ještě v životě nepotkala…moc pro mě znamená a jsem vděčná za to, že jsem ji mohla něco naučit… Začalo to před rokem a půl, kdy jsem s ní -tehdy 13ti letou holkou- začala trošku lézt. Občas jsme si spolu zabouldrovaly, po krátké době se mnou začala držet krok a po několika měsících mě přelezla :)… od té doby jí sestavuji trénink – řídím se při tom vším možným… nejdříve to byly vlastní zkušenosti, pak znalosti nabyté četbou Tufiho skvělé knihy „Trénink sportovního lezce II“ a pak další poznatky získané na kurzu trenérské licence B.
To všechno by bylo ale k ničemu, kdyby Ela nebyla taková jaká je - houževnatá, cílevědomá, tvrdohlavá a tak odhodlaná!!! Je to až neuvěřitelné, že Eliška prostě udělá v tréninku vše co je jí stanoveno – do puntíku…za celou dobu se nestalo, že by nějaký trénink vynechala nebo ošulila…
Řešíme spolu všechno …i psychiku, kompenzaci …máme docela fajn vztah, často spolu cestujeme a trávíme čas na skalách, tak to většinou probíráme tam :).



Co další talenti pod tvojí taktovkou? Kdo má dobře nastartováno do nadcházející sezóny? Ať Jirka ví, na koho číhat v přelezech:).
Oslovil mě Kuba Skočdopole, kluk který začal lézt asi před 3 roky, rychle se zlepšoval, ale moc si nevěděl se sebou rady. Tak mu už půl roku sestavuji tréninkový plán a výsledky jsou vidět- on by se sice chtěl zlepšovat ještě rychleji a trénovat intenzivněji, ale teď mu bylo 16 let, tak se ho snažím trošku brzdit, ať se nezraní…Jinak jsou další, kterým v tréninku pomáhám nebo radím….je to ale, i když se to nezdá, docela časově náročné (žádné CTRL C a CTRL V to není :)) a tak nevím, jak to budu do budoucna stíhat…

Máš nějakou svoji unikátní trenérskou metodu? Nebo nějaký vylepšovák, o který by ses mohla podělit?
Metodu nemám, jedu klasicky podle programu objem, síla, silová vytrvalost… jen  to trošku kombinuji, podle toho co komu nejméně jde, tak to trénujeme nakonec – nebo se na to více zaměřujeme…ale v podstatě se řídím tím, co vidím, když s děckama lezu – vidím je, jak který krok provádějí, kde ztrácí energii a pak to spolu probíráme – myslím, že je fajn, když lezeme spolu – hlavně se mi to daří s Eliškou – samozřejmě, že jí už absolutně nestíhám, ale když se dobře vyspím tak ještě existují bouldry, kde jí můžu předvést, jak udělat krok jednodušeji, více technicky apod. 

Intuitivní lezení versus strukturovaný trénink. Co na to říkáš? Adam Ondra skoro celou svou lezeckou kariéru žádný tréninkový plán neměl a všichni víme kde je. Pak jsou závoďáci, kteří roky trénujou a pak vylezou z bouldrovky a lezou skvěle. Co je podle tebe správná cesta?
Správná cesta? To opravdu netuším… Adam je jedinečný, s ním se nedá moc srovnávat…mít tak jasno v tom co chce dělat -v 10 letech- opravdu nemá moc dětí…takže většina z nich se řídí nějakým systematickým tréninkem – začnou závodit a přitom (nebo spíše až po nějaké době) začnou lézt na skalách - pokud mluvíme o výkonnostních lezcích…
A pak, trénink dětí je zapeklitá věc – odborníci varují před velkou zátěží a silovým tréninkem…ale pak se dozvíte, že 10-12 leté dívky z Rakouské reprezentace udělají x shybů na jedné ruce a jejich trénink by asi vydržel málokdo… Tak jak potom na to – když s nimi chceme držet krok a chceme mít kvalitní závodníky, které by pořád někdo nekritizoval :)?
Chci se zastat ČHS a kroků „Komise soutěžního lezení“ neboť z jejich iniciativy se v posledních letech mnohé změnilo nebo mění k lepšímu – zahájilo se školení trenérů ve spolupráci s FTVS, se stejným subjektem se provádí stále kvalitnější testování reprezentace, organizuje se více tréninkových soustředění reprezentace, nastartovala se spolupráce s několika lezeckými stěnami, kde mohou závodníci trénovat, shánějí se sponzoři a je toho ještě určitě mnohem více a i když s něčím nesouhlasím, nebo bych to viděla jinak myslím, že jde komise správným směrem. Jen je třeba si uvědomit, že to chce nějaký čas, než všechno začne pořádně fungovat.

Zpět k tvému lezení. Jaké máš cíle? Cestu nebo obtížnost, kterou bys chtěla vylézt?
Mé cíle jsou skromné…chtěla bych se vrátit do formy, kterou jsem měla dříve – teď se na skalách docela trápím :)…i když jsem v posledních dejme tomu 5ti letech nijak systematicky netrénovala, pořád bylo z čeho brát…teď už je to čistá tragédie, takže je třeba se nad sebou zamyslet a něco vymyslet :)…jo a chci někdo konečně vylézt Zagrillu ve Višni…to je můj životní cíl :)…



Vždy jsi o sobě říkala, že jsi spíš silový typ. Titul mistryně ČR v boulderingu z roku 2004 to potvrzuje. Jaká byla v té době závodní scéna a kdo byla tvá největší soupeřka?
Jj to je pravda, vždycky jsem měla více síly než vytrvalosti – kdybych se věnovala boulderingu, asi bych se radovala častěji z nějakých pěkných přelezů…ale když mě to lezení s lanem víc přirostlo k srdci – možná právě proto, že mi tolik nejde a že je to vždycky boj s velkým B, mě to k němu více přitahuje..
No a kolem roku  2004 byly holky hodně silné – závodila jsem s Věrkou Kotasovou, Simčou Ulmonovou, tehdy začínala i Nelly Kudrová, sestry Čintalky ze Slovenska, Lenka Mičicová…a další …..Největší soupeřka byla určitě Věrka – vlastně moc nešla porazit ….
Měla jsem tu čest účastnit dvou skvělých závodů na Václaváku – to byla bomba!!! V roce 2004 jsem vyhrála- Věrka byla asi nemocná :) a v roce 2006 jsem byla 3. – tam už Věrka dorazila :)

Závodila jsi i s lanem? Jak ti to šlo?
S lanem jsem závodila převážně v letech 1994-1999 – to je historie co? Docela to šlo, s reprezentačním družstvem jsme objeli i nějaké Světové poháry, dokonce MS v Paříži, ale tam bylo bez šance se nějak umísťovat – spíše to bylo takové sbírání zkušeností – taky upřímně se musím přiznat, že  můj trénink nestál za nic – prostě jsem jen čerpala z té své větší síly a z toho, že konkurence mezi ženami nebyla velká…dneska toho trošku lituji, že jsem nebyla více cílevědomá a nepřipravovala se lépe…



Co bouldering venku. Kdy Milana přesvědčíš na pořádný boulderový výjezd? :) Tvoje oblíbené oblasti?
No Milana přesvědčím asi až v příštím životě :)…viděl jsi ho někdy bouldrovat? No ale zase když ho vidím lézt na skalách, tak se nedivím, že se mu do boulderingu nechce – on má takový cit pro lezení s lanem, že by to byla i škoda…jen bych mu přála, aby měl více času na trénink – protože i bez jakéhokoliv tréninku leze těžké cesty, tak třeba by to pak bylo ještě lepší…

Silné a slabé stránky? Snažíš se slabiny nějak eliminovat?
Nemám vytrvalost a těžko se mi trénuje (pomáhá mi běhání) a teď nemám ani sílu – takže samé slabé stránky…ale bude líp – motivace je velká!!!

S tvým manželem Milanem jste oba skvělí lezci. Nedávno vylezl své první 8b+ v St. Legére! Jistila jsi ho? :)
Jé to je hezké, že to říkáš, ale já skvělý lezec nejsem…
Milan ano – a byl to obrovský zážitek ho vidět přelézt takovou krásnou a těžkou cestu – je to jeho styl – vytrvalost – tam jsou sice i brutál bouldry, ale jen vytrvalec se po nich dokáže srovnat… bylo to i dramatické, protože jsem jistila Milana a do toho se mi řítil Bertík odněkud z jeskyňky, kam nepozorovaně vylezl – ale zvládli jsme to všichni…



Je něco, co ti jde v lezení lépe než Milanovi? Přelezla jsi ho někdy? :)
Jdou mi bouldry - jak už jsem psala – takže na bouldrovce ho občas k jeho nelibosti přelízám…:)

Kdo z vás je větší tahoun do tréninku? A trénujete spolu vůbec?
Už jsem nad tím mnohokrát uvažovala…já tak nějak lezu pořád nebo se snažím, abych z toho úplně nevypadla, ale trénink to není…to Milan třeba neleze několik týdnů, ale pak se do toho opře – cvičí hlavně doma- a to pak přináší své ovoce – asi bych se měla od něj učit :)…ten bude koukat, jak ho chválím….Jo a netrénujeme spolu – nějak to nejde…

Díky za pokec a předávám otázky Oliváčovi :)
Adam

Ahoj Sašo :)
Ahoj Jirko …. Ještě máš rád Fantu?
Fantu už moc nejedu. Teď leda tak Frantu Em :)
Milan, ty a Bertík (pes) :), tak to je úderná trojka, kterou si pamatuju z dřívější doby. Bertíka nahradila dcerka a pak se objevil další prcek. Už jsme tady zpovídali nejednu maminu a i tebe neminou otázky typu jak si lezla / nelezla během těhotenství?
S Karolinkou (starší dcerka) jsem lezla co to šlo, těhotenství jsem ale až do 5. měsíce tajila, chtěla jsem si to užít sama pro sebe, takže to nikomu ani nepřišlo. Pamatuji si, že jsem v  Legeru zkoušela ještě nějaké 8a – sice jsem ho nevylezla, ale vůbec nebyl problém – lezlo se mi perfektně. Jo a pamatuji si, že jsem v nějakém tom 18.-20. týdnu vylezla na flash „Le Linceul de Penelope“ – to je takové to krásné 7b v levé části Face Est…. – dodnes to dávám mlaďochům za příklad :) .V 8.měsíci jsem ještě vesele tůrovala v Tatrách – kluci šli lézt a já jsem si vyšlápla z Brnčálky na Skalnaté přes Svišťovku…prostě mi bylo dobře…



A co po porodu? Kdy byl návrat na výsluní skal? 
Po porodu to šlo rychle, protože nebyla skoro žádná pausa…takže cesty kolem 7c/c+ šly lehce…horší už to bylo s těžšími cestami, ale i to se dalo…kurnik musím se podívat do deníčku, co jsem vlastně v té době lezla….moc si to nepamatuji… Důležité bylo, že jsme měli odvahu vyjet i s malinkou Karolkou hned do skal…. Když měla 7. měsíců dojeli jsme opět do Legeru, kde bylo v noci -7 stupňů a my celou dobu v autě – Míša Drlíková na nás tehdy docela valila oči :)…Pak jsme pokračovali do Španělska-Terradets….přístup ke skalám je po takové kraťoučké ferratce, no a já už přesně nevím, jak to bylo,ale  Milan byl asi už ve skalách a já jsem musela přístup překonat s Karou v šátku a s Bertíkem – pejskem pod paží….Letos jsme tam byli zase a nechápala jsem, jak jsem to zrealizovala….:)

A co při druhém pupko čekání?
S  Bertíkem (pojmenovali jsem ho po pejskovi, kdyby se to někomu pletlo :)) to bylo horší…od 2 měsíce jsem nelezla, pořád mi bylo špatně, ležela jsem i ve špitále…no asi stará matka :) - bylo mi 37…

S malým prckem se po skalách cestuje ne zrovna nejlépe :). Jak to šlo pak s druhým? 
S Karou to byla docela pohoda…byla moc hodná-stačilo do auta přibrat nějakého mlaďocha, který byl rád, že mohl vyjet lézt a  nevadilo mu, že bude zkrátka trošku víc jistit a my se střídali u prcka, no a s Ber´tou jsme vymysleli systém lezení rodinek…naštěstí máme super přátele, kteří jsou i nadšení lezci, takže jsme s Penovcema (Kača a Pen Šindelovi) objížděli skály společně….dopoledne lezly baby a odpo chlapi – nej systém – doporučuji všem nastávajícím rodičům….. Děcka měly vždycky skvělý program – bojovky, šipkované, výlety – nemusely se nudit pod skalama a mamky a taťkové lezli s čistou hlavou….



Jak to jde nyní? Kolik už jim je? 
Teď jsou už děcka velké – Kara (10) leze a Berťa (5) se pod skalama zabaví – pořád jezdíme často s Penovcema, ale taky sami… děti už není třeba tolik hlídat – jsou na pohyb ve skalách zvyklí od malička…

Jaká jsi mamina lezec? Musí děti plnit lezecké úkoly? Máš ambice, aby bušili?
No mamina lezec jsem asi krutá – řekla jsem si, že vzhledem k tomu, že trávíme tolik času lezením a ve skalách, tak by bylo fajn, kdyby to děti taky bavilo…ale jak na to? Nechat tomu volný průběh, aby se děti samy rozhodly – to jsem se bála riskovat…vím, že je to asi nejsprávnější, ale prostě jsem Karolku trošku drtila nebo chceš-li nutila lézt – během dne si vylezla někdy dobrovolně, někdy trošku s řevem aspoň jednu cestu a pomalinku ji to začalo bavit . Pro mě to bylo psychicky náročné – pořád ji přesvědčovat a snášet řev a odmlouvání a pořád nevím, jestli to takhle bylo správné – spousta rodičů mě asi odsoudí, ale já si myslím, že takové to zaklínadlo „nechte věcem volný průběh, děti do ničeho nenuťte“ prospívá rodičům, kteří se prostě s dětmi nechtějí prudit a chtějí mít svůj klid….raději je proto nechají doma – u babičky nebo se v lezení střídají (pokud tedy lezou oba)…
Samozřejmě, že to nefunguje vždycky, můžete se snažit jak chcete, ale některým dětem lezení prostě nic neříká…třeba Bertík chce být rybářem a přes to nejede vlak…
Já nevím…. ale podle mě, co lepšího můžete dítěti nabídnout než pobyt v přírodě, neustálou fyzickou aktivitu a hlavně to, že jste pořád spolu….Ještě , že to nepíšu na Lezce – to by byla diskusička :)))
By tě vykostili :) 
Tuším, že Karolínka vylezla osmu v osmi? Nebo jaký má / měla progres?
Jak jsem psala, pomaličku začala chtít lézt sama, dokonce na prvním konci…jako první těžší cestu vylezla chudáček „Brúsku“ ve Višňovém – kdo zná ví, jaká 8- to je … a pak nějaké pěkné cesty ve Frankenjuře…. Vlastně musím říct, že mě pořád překvapuje – ona má takovou uzavřenou povahu a není moc bojovník, takže když ji pak vidím, jak se do cesty zakousne a nepustí, tak jsem v šoku…a když spadne nebo sedne si – tak to je pak řev…“já jsem to chtěla vyléééézt…já jsem tak blbááá….proč jsem to nevylezláááá…“ a tak řve na celý Osp ….to pak nevíme s Milanem, kde se schovat…ale asi to má po nás :)
Taky jsem si nikdy nemyslela, jak mě bude motivovat…teď ve Španělsku zkoušela nějaké 7b, které jsem ji natahovala a asi tak 5x jsem si tam sedla :)…ona to pak vyhopkala jak nic…tak jsem si při příštím pokusu pořád opakovala, no tady si nemůžu sednout, co by tomu řekla Kara, tak jsem zabrala a nějak to vytřepala…a bude hůř :)…..nebo vlastně líp…



Dnešní děti mají naprosto jiný lezecký možnosti, než když jsi začínala ty. Závidíš jim? Co bys měnila a co naopak ne?
Jasně,  to je normální vývoj, je to fajn….samozřejmě , že jim nezávidím….jsem moc ráda, že se lezení tak popularizuje a nebojím se toho, že tím pádem budou skály přeplněné – vývoj se totiž ubírá hlavně směrem k lezení na umělých stěnách – lezení se bere jako další fyzická aktivita, kterou můžeš dělat po práci nebo pro zábavu a je mnohem zajímavější než klasické posilování…Skalní lezení už je mnohem náročnější a spousta lidí, než se k němu dostane, tak odpadne zase k jinému populárnějšímu indoor sportu….aspoň myslím….doufám :)
Jj vidím to naprosto stejně...
Jak se s dětmi změnil tvůj lezecký projev? Můžeš potvrdit, že po porodu jde forma strmě vzhůru :)?
Lezecký projev?...jak to myslíš :)??? Vždycky jsem se hodně bála lézt na prvním – ne, že bych cesty netahala, ale prostě byla jsem taková svázaná, nešla jsem do kroků naplno, protože – co kdybych spadla???....tak tím jsem ztratila spoustu času :)…Vykašlete se na strach :)!!
Po dětech je to mnohem lepší – vůbec necítím takový strach a jak psala Jitka M., když se začnu bát, tak si párkrát vědomě odskočím a je to lepší….Jo a ještě se bojím, když mě jistí Eliška :) - ale to je jen můj problém, ona je dobrý jistič….
Jo o té formě to se tak říká, že???....v mém případě nevím – teď jsem se koukla, že jsem vylezla nějaká 8áčka a dokonce 8a+, ale to je tak vše….nic těžšího se nekonalo :)

A co slovní projev? Sorry, ale musím to napsat…:) Já si Sašu ve skalách vždycky pamatuju jako velkou roštěnku, která dobře leze a pak když si sedne, tak se rozjede série vybraných slov z českého jazyka :). Dá se něco podobného ještě vyslechnout v přítomnosti dětí :)? 
Faaakt???? A nepleteš si mě s někým? Já jsem mluvila jako sprostě?...no to bude mít Milan radost…ale asi máš pravdu – teď si tak matně vzpomínám :)…..Dnes sprostě nadává už jenom tatínek …..no a děti jsou zvyklé…buď na to vůbec nereagují nebo maximálně poznamenají „DO P..E“ se neříká…

Kdo má větší trpělivost? Milan nebo ty? 
Trpělivost…jak na co….na sporty nebo práci asi Milan…na děti někdy on někdy já…no, ale při učení matiky s Karou jsme na tom úplně stejně…po 10 minutách se z pokoje ozývá řev…

A pojďme na tvé lezení. Adam zmínil Opus dei a dobu, kdy se objevoval Súľov. Teď jsme akorát měli rozhovor s Andrejem Kamasem, který Súlovu vtiskl novou tvář. Jezdíš tam ještě?
Na Súlov jezdíme spíš na „Ježkov“ nebo na „Sovu“ – u „Ohniska“ už jsem nelezla docela dlouho – vždycky tak 1x nebo 2x za rok a to je jakoby tam člověk nelezl vůbec– protože na lezení na Súlově si musíš zvyknout, naučit se to…tento rok bych tam ráda lezla více i s Eliškou nebo s Karolkou – je to neocenitelná škola techniky…

Nové cesty a nové oblasti. Jak daleko to tam máte? 
Jak jsem psala na „Ježkově“ vznikají nové cesty zásluhou Andreje, Lepry a dalších, ale to jsou většinou těžké dardy…párkrát jsme byli lézt na Harmanci – oblast u Banské Bystrice – krásná převislá jeskyň…a taky u Demanovské jaskyně – tam je velké množství odjištěných skal, ale problém se zákazem lezení :“(… Na Súlov to máme hodinu a na ty vzdálenější tak 2 a1/2 hoďky…

Pen si pochvaluje Krpcovo a bůh ví jaké další skvosty co tam rostou. Je to tvůj styl? 
Na Krpcovu jsme lezli 2x – je to nádherná, pevná skála se spoustou lištiček – vylezli jsme tam 2 výstavní 9- ky a nic těžšího jsme vlastně nezkoušela…Milan se tam probíjel nějakým 8a+ a pak zkoušeli s Penem 8b – Pen tam jezdil pravidelně, tak už toho hodně vylezl – my chystáme letošní invazi :)…řekla bych, že se mi tam leze dobře…můj styl je bouldr, rest (nejlépe no hand rest) a zase bouldr ….a jak říkám, těžší cesty jsem nezkoušela, ale vypadá to, že něco podobného by mě tam mohlo očekávat :).

Jakou oblast máš ráda? 
Ráda lezu v St. Leger ve Francii, vo Višňovom, v Ospu….párkrát jsme byli i v Arcu, kde jsme lezli v nové oblasti Narrango – to je krásné lezení s kýčovitým výhledem. Moc nemám ráda vytrvalostní cesty, takže vyhledávám ty bouldrovější…..nejvíc mi ale přirostl k srdci Rifle oblast v Americe, kde jsme trávili nejvíc času – vypadá to na pohled jako rozbité vápno, ale lezení je skvělé – zvykáš si na něj docela dlouho – zpočátku nevíš jak který chyt chytit, jak se do kroku vytočit- pro Rifle jsou typické chyty ve tvaru kostek, bočáky..prostě takové ty na první pohled nechytatelné chyty :)…lezení je to, ale právě proto zajímavé a pestré….

Poslední roky jste právě s Penovcema začali jezdit do Jury. Líbí se mi vaše střídání stráží u prcků. Jak to přesně probíhá? 
Už jsem to popisovala výše… ráda na tu dobu vzpomínám – bylo to takové „jiné“ lézt s někým jiným než s Milanem…a on to cítí stejně – pokud se nepletu :)

Kdo to víc hrne do skal? Ty s Kačou nebo Milan s Penem? 
Řekla bych, že víc to hrne Kača s Penem, takže když se rozdělíme, tak je to takové vyvážené :)….už je to ale nějaká doba, co jsme se takhle rozdělovali-kvůli dětem, když byly malinké, teď už lezem všichni společně….Penovci ráno startují docela brzy, na skalách neváhají – rozlez, pokus, druhý nebo třetí pokus a valí k autu…my jsme takoví pomalejší…

Pojedete letos Juru znovu? 
Jasně…už se těšíme…první týden v červenci jsme tam s Penovcema a  celým naším cirkusem – asi přiberem i Elu s jejím bráchou Adamem….když tak napíšeme, kde budeme, aby se kliduchtiví lezci mohli přesunout jinam :)…no a během prázdnin to ještě párkrát zopakujeme…A taky chystáme prý výjezd do Rumunska :)



Taky jsme tu měli rozhovor s Míšou Drlíkovou. To je pro mě jedna velká éra a super nostalgie. Společně jsme se taky potkávali v Buoux a u Michela. Michel tě miluje :)! To je jasná věc. Kdy jsi tam byla naposledy? 
Jj  to je čistá nostalgie….stopem do Buoux, neustálé skrývání se v křákách před policajty, pak v noci po hlavě do popeláků za Leclercem a celý týden na Fantě – vzpomínáš? …nebo ty kvanta jogurtů a sýrů :)
Michel miloval všechny čechy…chtěla jsem říct češky (nejvíc Evu Herzigovou)….když jim bylo kolem 20ti let :)…a u tohoto věkového průměru taky zůstal (i když Míša tvrdí, že trošku snížil laťku – bere i ty kolem 30)…
Byl a je to skvělý pán, kterého jsme všichni tak trošku využívali, abychom se měli kde osprchovat, ohřát a donedávna jsem nechápala, jak to, že mu to nevadilo – pořád tam někdo opruzoval, okupoval jeho pozemek…teď už vím, že byl rád obklopený mladými lidmi a že se asi necítil tak sám…Míša tvrdí, že je mu po Češích smutno – musíme tam určitě zase zajet…myslím, že už to bude 5 let, kdy jsme tam byli naposledy…nebo víc?

A pak St. Legér…
Po mnoha letech strávených v Buoux – Eliško, tam spolu zajedeme –těš se!– se lezení přesunulo do větších převisů a s ním i my a začali jsme opruzovat v St. Leger…jak to mám popsat – vždyť ho všichni znají nebo brzy poznají – těžké lezení, které kombinuje vytrvalost s brutál bouldry.Vylézt tam něco, byl a je pro mě stále velký oříšek. Letos jsme tam opět plánovali výjezd, ale zima nás vyhnala do Španělska – tak snad na podzim…



Co vůbec Španělsko a další oblasti na jihu? 
Dobrý, lezli jsme tam mnohokrát…vůbec není pravda, že je to tam lehčí :)-pro mě tedy určitě ne!!!...Takové konve místo rukou jsem nikde a nikdy neměla….a Siurana to je supertěžké lezení… 
Máme tam přítele Issaka a ten nás pokaždé vezme do nějaké místní oblastičky (něco jako u nás Višeň nebo Holštejn). Bylo tomu tak i letos… no a na otázku, kdo tam všechno jezdí lézt odpověděl…“ještě jeden kámoš“  … :( :( :(

Plánujete letos něco většího? 
To největší asi máme za sebou – byli jsme 2 týdny ve Špáňu, no a v létě se už těšíme do Jury, možná nějaké Dolomity, Pen s Milanem vyhrožují Rumunskem a na podzim snad ten St. Leger….a co vy?
Někam na skály :)

Cest jsi vylezla spousty. Jaká se ti vryla pod kůži a na kterou ráda vzpomínáš? (Bitva v onsajtu. Těžký přelez, který ne a ne zkrokovat. Naopak těžká cesta, která šla lehce apod.)
Na onsajty moc nejsem a nevím, jestli se to ještě někdy změní…prostě „líný nacvičovač“…no a ráda vzpomínám a sama sebe jsem překvapila v Maratonu (8a+) ve Višňovém, kde je šílený bouldr ze spoďáku do spoďáku, který je asi kilometr daleko…a který se mi podařilo přelézt relativně rychle (asi měsíc, dva víkendového zkoušení)…pamatuji se, že to byl třetí pokus v ten den a že začalo krásně zapadat sluníčko – takové to zlaté světlo- no prostě zážitek na celý život :)…A těch frustrujících zkušeností je velká spousta –jednu mám s USA, kde jsem zkoušela cestu „Cryptic Egyption“ (8a+),  kterou jsem „už jsem měla na spadnutí“ a s „jedním“ a „vypadala jsem v ní dobře“, ale museli jsme odjet zpátky do Česka… :) :) :)



Ostravský Le blok už taky funguje pomalu dvě dekády…V Praze se roztrhl stěnový pytel. A porostou další...Schylujou se v Ostravě mračna? Je jasný, že v každém větším městě porostou další a další stěny. Jak to vidíš?
V Praze je to opravdu snad světová rarita…tolik stěn snad není v žádném městě…a obdivuji, jak ke konkurenci přistupujete v BBéčku- velká poklona před takovou energií, jakou do toho vkládáte...je to inspirující i pro nás…  a ano i v Ostravě vznikla další stěna a chystá se další – pokud vím.

Jste připravený na případnou konkurenci? Máte obrovskou výhodu, že jste pevně zakodovaný v lezcích a navíc jedete kvalitu. Nedávno jste rozšířili. Na co všechno se u vás můžou lezci těšit?
My jsem teď dostavěli přístavbu bouldrovky a byli jsme z toho tak vyčerpaní, že jsme tak trošku ustrnuli…potřebovali jsme se nadechnout a hned jakmile zase našetříme :) nakoupíme kvanta a kvanta chytů, struktur, systém boardů a dalších možných a nemožných věcí…chystáme nový systém závodu, tréninkových plánů „pro všechny“ , různé vychytávky a drobnosti, které lezcům zpříjemní trénink  apod….myslím, že o dobrou stěnu je třeba se dobře starat a to je základ a klíč ke všemu úspěchu…ale to asi víš, že?
Tuším :) 

Teď si uvědomuju, že jsem u vás teda vlastně ještě nebyl. No to je ostuda! Ale já jsem v Ostravě byl snad jednou nebo dvakrát a to jsem ještě ani nelezl :). Na co bys mě k vám nalákala? 
Na hezké holky za barem :)….
Bingo! :)

Jakým způsobem osazujete boulderovku? Nahazujete volně chyty nebo stavíte ryze po barvách? 
Ve „starém“ Bloku máme naházené chyty a označujeme bouldry barevnými páskami a v nové části stavíme po barvách…asi to budeme přehazovat podle zájmu a potřeby…na velkém množství chytů je výhoda obrovské variability při vymýšlení bouldrů, tak se dají lézt kolečka a trénovat vytrvalost . Což při stavění bouldrů podle barev není dost dobře možné – chyty nemohou být tak „na husto“… Myslím, že je to dobrý systém – jsou totiž 2 skupiny lidí – ti, kteří chtějí mít hustě osázenou bouldrovku a ti, kteří rádi lezou jen bouldry podle barev…takhle uspokojíme obě skupiny.

Kdo u vás staví? Našroubuješ občas taky něco? 
Stavěčů je spousta –Michal Homola zvaný „205ka, Venca Kučírek, Denis Pail…no a samozřejmě i my s Milanem šroubujeme a stavíme…většinou bouldry lehčí pro normální lidi :).

Adam zmínil, že jste byli delší čas ve Státech. Já zmíním, že to zmínila i v rozhovoru Simča Ulmonová. Co vás tam drželo a co jste tam vlastně kromě lezení dělali. 
Do Ameriky jsme utekli před vidinou 40letého pracovního procesu…mě čekala po výšce práce někde v kanceláři a Milana s dětmi ve škole…no ale i tam jsme hlavně pracovali, měli jsme štěstí, že při tehdejším kurzu dolaru se dalo dost peněz ušetřit, takže jsme byli po návratu schopni začít budovat bouldrovku…
Dnes bych ale pracovala méně a více cestovala, ale tehdy mi to nedocházelo….

Zůstala bys tam? 
Za určitých okolností – legalizace pobytu a perspektiva lepší práce -  možná ano…ale domov nám chyběl a teď jsme rádi, že žijeme tady….v Evropě.

Jaký oblasti tě bavili a plánuješ se tam ještě někdy podívat?
Jak jsem už psala – Rifle se mi vryl do srdce  - i když si to možná teď idealizuju…a ano chceme se tam s dětmi znovu podívat…často mám sny, že jsme v Boulderu, potkáváme známé lidi, projíždíme známá místa…těším se tam!

Chybí ti z jejich jídelníčku něco? 
No chybí mi tady Sushi fast foody, a pak takové ty mexické tortillárny-nebo jak to nazvat :)…takže amerického vlastně nic :).

Poodkryj své budoucí plány. Třetí dítě, desítky v deníku…
COŽE třetí dítě ???...teď když už mám skoro odpipláno :) ?....to radši vylezu tu desítku :)))...ale spíš neee….jsem realista!!!



Vzory a motory?
Vzorem v životě je pro mě  Milan, TGM a spousta dalších… a motorem v lezení je pro mě momentálně Eliška a taky Karolinka… jo a ještě lvice Simča Ulmonová :).

Koho bys doporučila na rozhovor?
Nooo….nejprve bych chtěla poděkovat Tobě i Adamovi za těch několik dnů,kdy jsem tvořila odpovědi na vaše otázky…hezky jsem si zavzpomínala…a taky uvědomila dost věcí…
Doporučila bych Kaču Šindelku, Pepeho Piechowicze, Romana Pawlorka, Rosťu Tomance, Tufiho, Věrku Kotasovou….jestli už ovšem někdo z nich nebyl 

A už se to na ně vařííí :) 
Díky za pokec
Oliváč

Tak co vy bando jedna? Líbilo? Saša je mocný spisovatel :)! Mám radost jak nám pondělní rozhovory fičí po cvičišti! Všechno hraje a hlavně ať jsme všichni zdraví. 
Máme se a to je prima. NO ale má být zase hnusně! Snad sníh bo co? Tak ať se to rychle přežene a nevotravuje to. Kdo je jako na to zvědavej? Jsme snad ňáký sáňkaři? 
Se ví, že ne! No ne?!